Divnovýlet do Černé Hory I

Když mě během prázdnin oslovil kamarád Dežo,  jestli bych neměl zájem o týdenní kolečko autem na daleký Balkán, tak jsem neváhal ani chvilku. Vím, že téměř stejná sestava tentýž okruh absolvovala před deseti lety a v rámci jakéhosi reunionu do toho jdou zas. Přibylo šedin, ale i zkušeností. Bez nějakých větších příprav tak v den D, výprava dvou aut a osmi chlapů vyráží směr jih. Přes Maďary a Chorvaty až po hranice s Bosnou a Hercegovinou upalujeme svižně jen s nejnutnějšími krátkými zastávkami. 

Obsazení skoro úplně vylučovalo nějakou klasickou "přírodovědnou" expedici. I tak jsem letmo zjistil co by se kde dalo a nedalo pozorovat. Takže něco v kaňonech řek Tara nebo Piva, něco v horách Durmitor, něco v nížinách kolem jezera Skadar a snad bude čas mrknout na vyhlášené saliny u Ulcinje.  Ale spíš jsem cestu bral jako túru s lidmi které mám rád a s tím, že poznám zase trochu jinou tvář balkánu. Ostatně většina pamětníků předchozí akce mluvila o této zemi v superlativech pokud jde o jídlo, pití, kulturu, krajinu.

První noc v luxus kempu v chatičkách v kaňonu řeky Tary. Klid a pohoda, soukromí když bylo třeba. Sprchy, sociálky, výborná kuchyně, bar, přívětiví lidé. Jedna z mnoha základen pro výpravy na divokou vodu, sezona končí a řeka je hodná a jen tak šumí. Přesto se během půlnočního turnaje v petanque borci rozhodují, že se zítra jde na vodu - raftit. Ráno se mě ptá kuchař: Odkud jste ? Čechy ? Pavel Nedvěd, znáte ? jasněěě a hned mám pivko zadac. Ten kemp byl fajn i proto, že nás u snídaně neprudily mlsné kočky, nýbrž mlsný osel. To je jiný level.  

Příjezdovka ke kempu byla před deseti lety v dezolátním stavu, občas stržená tak, že horko těžko projelo osobní auto. Letos na pohodu jak se patří na jednu z hlavních tepen vedoucích k přechodu do Černé Hory. No kdybych to byl tušil ...  pozdě odpoledne nás čeká přesun na další nocoviště to už bude v Černé Hoře. Ženijní jednosměrný most pnoucí se nad sakra hlubokým kaňonem Tary projíždíme relativně rychle - zase stejně jako na hranici mezi Chorvatskem a Bosnou absolvujeme pro nás exotickou celně pasovou proceduru. 

Důležitost a význam ze všech úředníků jen čiší. Skupinu německých motorkářů berou z gruntu až do ponožek, my jsme jim naštěstí podezřelí nepřišli. A tak hurá. Hned po pár metrech chápu význam slova roklina, soutěska, kańon - silnička (všechny silnice) vede v podstatě po římse vytesané ve skalách lemujících řeku. Desítky různých tunelů a polotunelů usnadňovaly silničářům jejich práci. Desítky různě velkých balvanů se povaluje buď přímo na vozovce nebo těsně mimo ni.

Zastavujeme na jednom z mála odpočívadel a fotíme si vodní nadrž přehrady, je tu krásně vidět o kolik metrů niž je hladina proti normálu - patnáct, dvacet metrů ?? Možná víc. Přes cestu mizí jakási úzká odbočka v černočerné díře ve skále. Asi tam těží vápenec, podobně jako jsem to viděl třeba v Bulharsku, říkám si. nasedáme do auta a Radek bez mrknutí oka vjíždí právě do té černé díry. Poslední co jsem zaregistroval byla značka s 18° kou (??) stoupáním. Jen to zkrátím na necelých třech kilometrech jsme zvládli převýšení nejmíň 700 metrů a rázem jsme se z tiesňavy ocitli v úplně jiném světě. Otevřená krasová náhorní planina se stádečky koní a krav. V krajině zalité podvečerním světlem.

Opět nocleh v chatičkách po dvou i s tradiční snídaní za 200 Kč na osobu. Vyrážíme na špacír po okolí. Zřetelně probíhá tah rehků a bramborníčků, místní oprsklé šedivky kontrolují ohrady s dobytkem a kurníky. Navečer se odněkud z kaňonu vynoří velké hejno kavek a letí spát kamsi do kopců. Nad horami krouží dravci včelojedi, káně a na chvilku se mihne orel nejmenší. Vypadá to slibně.

Ráno s plnými žaludky vyrážíme k nedaleké údajně nejhlubší a nejdelší soutěsce v oblasti. Ta navíc tvoří státní hranici mezi Monte Negro a Bosnou. Tady bych teda překročení čáry určitě neprovedl. Při pohledu z několika skalnatých vyhlídek to s člověkem fakt celkem mávlo. Ta hloubka a strmost je extrém. Otáčíme, fotíme si místního pasáčka v  mundúru c.k. artilérie a frčíme na východ.

Je před námi průjezd pohořím Durmitor, shrnu to jen stručně - lapal jsem po dechu z té krásy. To nejde popsat slovy, majestátnost, klid a čistota ... možná slabě vystihují tu nádheru. Určitě se sem ještě vrátím a snad vyjde trochu lepší počasí. Při výjezdu z nádherného horského amfiteátru se nad námi najednou objeví hejno asi 300 kavčat žlutozobých. Wow, tomu říkám rozlúčka. Krátký break na oběd poblíž Žabljaku, místního centra a jedeme dál na jihovýchod směrem k vyhlášenému jezeru Skadar. To se nachází na hranicích Černé Hory a Albánie. Cestou se ale zdržíme kvůli různým atrakcím a pamětihodnostem, a proto neházíme a dvě kola stojíme. Naštěstí v současnosti není problém pomalu v každé druhé vesnici sehnat ubytování. Opět za směšnou cenu pod stříškou domečku na lyžích. Cestou na večeři s vynikajícím vínem a skvělým majitelem areálu, který dobře zná Moravu a ještě líp hraje na kytaru, nás přeletují desítky sojek a jednotliví ořešníci. Snad nejvíc okatí/zjevní a zřejmě hojní ptáci zdejších lesů. Ty jsou totiž plné lešaků - lísek a jejich oříšků.

Fotografie k článku