Na skok na Hanou a hned zase dolů na Podluží

Když Haná tak většinou do polí kvůli dravcům, ale občas a k naší škodě nepravidelně k rybníkům u Tovačova. Dnes jsme vyrazili za současnou hvězdou zdejších polí dropem velkým. Nedospělý pták, zřejmě kohoutek, se tu drží nějaký ten den. Bližší určení místa pobytu nám pomáhá celkem rychle a brzy ráno dorazit tam, kde se výskyt tohoto vzácného návštěvníka předpokládá. Jenže ani čtyři páry očí nejsou schopné jej najít. Vyrážíme po hlavní polní cestě do plochy, jestli se nenachází za terénním zlomem. Tady taky nic. Trochu zklamaně se obloukem vracíme k autu. Plachého a opatrného dropa zvedáme z okraje vysoké trávy na několik desítek metrů. Skoro u farmy na okraji vesnice a skoro u celkem frekventované silnice. 

Na pořízení dobrých snímků nám nedádvá nejmenší šanci. Nenaháníme jej a aspoň přes skla spektivů se tím obrem kocháme. A nevadí ani mírné proti(vné)světlo. Takovou atmošku jakoby z maďarských planin po chvilce ještě dobarví lovící poštolka rudonohá. Mě toto pozorování potěšilo víc než zimní výlet do Rakous, kde ptáků bylo hodně a byly blíž. Že by první vlaštovka možného budoucího návratu ??

Na rybnících provedem rychlou kontrolu. Labuť zpěvná s límcem, mladý vodouš rudonohý na nezvyklém místě nad hladinou, krásný špaček obecný u polního hnojiště, kde se líbilo i páru batolců červených. Nebo, že by jim víc voněly Tomášovy sandály :-)

Druhý den mám obrovskou kliku a štěstí na skvěle spolupracující lasičku. Vynořila se jak rarach na břehu malého vesnického rybníčku. Neskutečně dlouho kolem mě šmejdila a umožnila mě pořídit celkem použitelné snímky jejího loveckého rauše. Dokonce jednou nebo dvakrát hupsla do vody jakoby chtěla ulovit skokana (?). Pravidelně mě a moje počínání merčila. Bohužel obapolnou zábavu ukončil příchod jednoho místního zvědavce, který se mě přišel zeptat, co to tam provádím. Ach jo. Nabouchal jsem několik desítek snímků, možná něco přes stovečku, ale co digitál je digitál.

S pocitem, že mám pro dnešek odfoceno, jedu nach hause. Jen co doma cosi malého zobnu, cosi velkého do sebe kopnu a stáhnu úlovek do PC, volá mě Aleš. Prý jestli bych nevyrazil na schody ke Strachotínu. mrknout jestli tam není něco zajímavého. Hlásím, že nemám nic proti, ale že už jsem požil. naštětsí počítal s tím, že drapne volant do ruky a tak čistý jak lilium za pár minut přijíždí svým golfikem a vyrážíme. Samosebou víme, že když to klapne užijem si zlatou hodinku s kamenáčkem pestrým, hezkým a zajímavým bahňákem ze severu Evropy. Ten, stejně jako řada dalších jeho bratranců s různě dlouhýma nohama a zobákama se na hrázi novomlýnské nádrže rád zastaví a pár dnů doplňuje palivo neo se jen tak fláká mezi pruty a pod nohama místních rybáčů. Ono totiž tito všudybylové bývají nesmírně  tzv. krotcí. Je to zřejmě způsobeno tím, že k nám zalétají z oblastí, ve kterých se s člověkem neměli tu čest setkat a tak nás berou jako jakýsi divný dobytek, dejme tomu. Nebo spíš, když si uvědomím polehávající a plazící se fotografy, jsme pro ně nějaký druh tuleňů. Prostě nás absolutně ignorují. Nabouchal jsem několik stovek snímečků, ale co digitál je digitál. Ať je co mazat a hlaavně z čeho vybírat.

Fotografie k článku