Ptačí oblast Hovoransko - Čejkovicko

Ptačí oblast Hovoransko – Čejkovicko byla vyhlášena na pomezí okresů Hodonín a Břeclav na jižní Moravě. Rozkládá se na východním okraji střední části Hustopečské pahorkatiny.

Je to kopcovitá zvlněná zemědělská krajina, v níž jen „nejvyšší“ partie jsou dodnes ostrůvkovitě zalesněné původními lesními porosty – světlými (panonskými) dubovými habřinami s významnou příměsí lip anebo babyk. Zbytek území je pozměněný lidskou činností, převážně zemědělstvím – rozsáhlými lány, na nichž se pěstují pro dnešní dobu typické „žluté“ plodiny a také rozsáhlými intenzivními ovocnými sady a vinicemi.

Celé území se nachází v nadmořské nížce  160 – 190 m.n.m.  a jeho klima je suché, charakteristické podprůměrnými srážkami s jejich hlavním úhrnem v jarních měsících a teplotní nadprůměrností. Typické jsou zde mírné zimy s krátkým obdobím se sněhovou vesměs slabou sněhovou pokrývkou a suchá a horká léta s vyšším počtem tzv. tropických dnů. Na území ptačí oblasti (dále jen PO) se v dnešní době nenachází žádný větší vodní tok anebo nádrž.  Jedinými zdroji vody jsou různé uměle vytvořené zavlažovací nebo požární nádrže popř. zatopené hliníky.  Potoky a potůčky mají velmi nízký průtok (slabé zdrojnice) a často jimi voda teče jenom po část roku anebo se jimi rychle z krajiny odvádí po bouřkách spojených s přívalovým deštěm.
Hranice PO jsou na první pohled velice členité, protože víceméně kopírují  dosud zachovalé nebo různě intenzivně pozměněné stepní a lesostepní lokality místně zvané „špidláky“ respektive jejich kulturní obdobu malé vinice a políčka na strmých svazích záhumenkových tratích v okolí jednotlivých obcí.  Těch se v PO o výměře necelých 1339 hektarů nachází celkem 5 a dvě z nich Hovorany na severu a Čejkovice na jihu dali této PO její jméno.

Ptačí oblast Hovoransko – Čejkovicko je jednou z pouhých dvou PO v České Republice, které byly vyhlášeny v intenzívně obhospodařované zemědělské krajině.  Přesto se i v takovém prostředí nachází pestrá škála různých typů „přirozených“ biotopů. Například úbočí špidláků i viničních tratí, nemluvě o svazích uměle zbudovaných teras; jsou na mnoha místech erodovaná a takovéto nátrže a rýhy vytváří životní prostředí pro mnoho druhů živočichů. Jejich mnohem větší obdobou jsou po dlouhá léta používané polní komunikace tzv. hluboké cesty, které v minulosti spojovaly jednotlivé obce v regionu. V zářezech, které tyto polní cesty v terénu vytváří,  potom můžeme vidět průřez půdním reliéfem, který tvoří lehčí a středně těžké půdy na velkých plochách převáté různě silnou vrstvou spraše.

Stepní stráně se táhnou velkým obloukem od Hovoran směrem na jih přes PP Výchoz a PR Bílý kopec, unikátní  botanicko – geologické lokality až po Čejčský špidlák. Tady se odklání jedna větev na jih orientovaných svahů s (bohužel) uměle vysázenými lesíky s převahou akátu a borovice, která pak končí u Mutěnic.  Výrazně cennější je naopak prostor na protější straně údolí a tím jsou rozsáhlé svahy PR Čejkovické špidláky, které za hřbetem blíže k obci již byly přeměněny na maloplošnou zemědělskou držbu.  Žlebem mezi oběma lokalitami odtékala voda z velkého Čejčského jezera, silně podmáčené pánve třetihorního původu, která byla napájena Terezínským potokem. Nyní v těchto místech prochází železniční trať vedoucí z Hodonína do Zaječí.

Jak již bylo uvedeno jinde, byla bohužel drtivá část stepí v průběhu století přeměněna na kulturní krajinu – dochovaly se zřejmě jen torza, která byla jako poslední používaná jako obecní pastviny nebo zdroje sena pro dobytek.
K nejrychlejší a největší devastaci krajiny, ale došlo po kolektivizaci během budování socialistického zemědělství během druhé půle minulého století. Proběhly zde všechny obecně známé „pokrokové“ zásahy z nichž se některé plochy vzpamatovávají dodnes.  Počínaje likvidací volně rostoucí zeleně, rušením mezí a naopak budováním megalomanských velkoplošných teras, odvodněním krajiny pomocí meliorací a následným budováním provozně i technicky náročných závlahových systémů atd. To se týká všech rovinatých ploch v této oblasti. Kromě uvedených špidláků, jsou do dneška takovými ostrovy ve žlutém moři například Kobylská skála nebo rozsáhlý lesní komplex Ochozy u Vrbice v západní části PO.

Území  PO bylo ornitologicky opomíjené, přestože v 60. letech probíhaly na nedalekém Kobylském jezeře dlouhodobé a pravidelné výzkumy, prováděné tehdejším Biologickým ústavem ČSAV v Brně. Ornitology Fr.Balátem a St.Svobodou byly zmapované jen z JV přiléhající lesní porosty Kapánsko a částečně také okolí Hovoran, kde se oba v začátcích své kariéry pohybovali. Mnohem lépe bylo území  prozkoumané botanicky a entomologicky.
Systematičtější sledování a záznamy ptáků začínají během  80. let minulého  století, kdy sem celkem pravidelně zajíždí autor příspěvku spolu s  J. Zaňátem. Ten také v roce 1992 objevil  mezi obcemi Čejč, Hovorany a Terezín malou populaci strnada zahradního (Emberiza hortulana), která v prvních letech po objevení mírně posilovala.  Když v roce 1997 oba nezávisle na sobě zjistili druhou lokalitu v blízkosti Čejkovic – dosahoval počet zpívajících samců na obou místech až 20 jedinců. Tento druh a jeho opětovné obsazení území (historická data o hnízdění  z okolí Karlína a Hovoran pochází právě od St.Svobody z počátku  60. let minulého století). Především tato zjištění vedla k vypracování návrhu vyhlášení PO v této oblasti.

Od té doby strnad zahradní bohužel početně stagnoval a začal ubývat  až nakonec  v posledních letech byl zjišťovaný sporadicky a jednotlivě, převážně v období jarního tahu - chce se říct po příletu na hnízdiště.  Bohužel musíme konstatovat, že z oblasti jako hnízdící druh opět vymizel. Příčiny vymizení a zániku této malé populace byly opakovaně diskutované a došlo se k závěru, že není možné jednoznačně stanovit jednu příčinu, ale že jde o zřejmě složitý komplex více faktorů, které negativně ovlivňují v rámci evropského areálu i mnohem větší populace ortolánů.

Obecně a jsou to i závěry z několika celoevropských sympozií věnovaných tomuto druhu, největší podíl na jeho mizení anebo početním úbytku má změna zemědělské krajiny a způsob hospodaření v ní; zhoršující se podmínky na zimovištích v Sahelu a v neposlední řadě také dosud neustále přetrvávající odchyty a pojídání ortolánů jako delikatesy a to především v „kulturní“ Francii.

Každopádně strnad zahradní nebyl jediným vzácnějším opeřencem v navrhované PO. Hnízdí zde mnoho jiných druhů ptáků, mimo jiné další tři druhy přílohy 1 směrnice o ptácích.
Husté křovinné lemy lesů, křoviny na svazích úvozů a pásy keřů kolem polních cest nebo vodotečí a další místa s rozptýlenou zelení obývají pěnice vlašská (Sylvia nisoria) a v jakési specifické symbioze s ní i ťuhýk obecný (Lanius collurio). Početnost obou druhů může i meziročně celkem výrazně kolísat. Poslední odhady početnosti jsou pro tyto dva druhy 50-60 resp. 90-120 párů.
Naproti tomu populace strakapouda jižního (Dendrocopos syriacus), který se vyskytuje především na záhumenkových tratích s větším množstvím starých vzrostlých ovocných stromů, v sadech nebo v zahradách přímo uvnitř zástavby je stabilní a odhaduje se na min. 20-25 párů.

K dalším významným druhům ptáků, neuvedeným v příloze I, patří strnad luční (Miliaria calandra), obývající nepravidelně stepní lokality v počtu do 5 párů, dále bramborníček černohlavý (Saxicola torquatus) v počtu 30-40 párů a v polích zatím běžná křepelka polní (Coturnix coturnix). 
Nemůžeme pochopitelně opomenout trojici druhů, které hnízdí v úvozech cest, svazích teras a přirozených sprašových nebo hlinitých stěnách. Prvním z nich je břehule říční (Riparia riparia) u níž celková početnost kolísá od 0-150 párů, následuje vlha pestrá (Merops apiaster) s narůstající početností nyní minimálně 30 párů a nakonec zmíním bělořita šedého (Oenanthe oenanthe), jehož početnost v posledních letech také mírně narůstá, momentálně v ptačí oblasti hnízdí 5-8 párů.
Jenom krátce uvedu, že v oblasti hnízdí několik párů ťuhýka šedého (Lanius excubitor), hojný je krutihlav obecný (Jynx torquilla), v lesích i lesících hnízdí několik párů včelojeda lesního (Pernis apivorus) a zřejmě se jako hnízdič vrací dudek chocholatý (Upupa epops). V průběhu celého roku vzácně zaletují lovit orel královský (Aquila heliaca) a luňák červený (Milvus milvus).

Hospodářská činnost člověka (vyjma intenzivního podnikání) není v rozporu se zájmy ochrany přírody, ba naopak. Člověk svojí dlouhodobou činností v tomto území vytvořil podmínky vhodné pro mnoho ohrožených druhů živočichů. Proto prvořadým cílem ptačí oblasti je zachování současného charakteru a tradičních způsobů využívání krajiny. K tomu nám dopomáhej Bůh. Howgh.

Pokud se tedy z jakýchkoliv důvodů ocitnete v této oblasti, zkuste mezi ochutnáváním zdejšího skvělého vína anebo poslechem zpěvu místních cimbálek,  na chvíli vyrazit do nejbližšího okolí obcí a snažte se najít typický zpěv strnada zahradního. Údajně byl předlohou pro napsání hlavního motivu Beethovenovy  Symfonie č.5 - „Osudové“, takže si jej s ničím jiným nemůžete splést.

Fotografie k článku