Svátek jak má být, přímo sokolský

Dnes máme 28. října - den státní svátečnosti. Neměl jsem problém si trochu přispat. Ale kousek po obědě, už to se mnou začalo šít. Venku nádherně (narozdíl od prognózy) a široko saleko ani náznak nějakého mračna. Rychle se balím, batoh s 10 kilo fotovýbavy na záda, v garáži kolo a hurá do polí. 

Hodiny na Kosteleckém kostele (lelele) ukazují, že mám před sebou nepříliš dlouhé podzimní odpoledne. Křižuju kolem Kyjova sem a tam, bez ladu a skladu - u Skoronic objevuju obnovené podmáčené pole, u letiště čerstvě posečené (letos už popáté ?) susší pole s vojtěškou. Ale ptáků poskrovnu. Volám Aldovi jestli je něci k vidění na Hrubých loukách nebo na Mistřínsku, odpověď stylu "e-e" nezní dobře. Dávám pauzu a sváču, kolem proletují poslední žluťásci jižní, paví oka a nějací bělásci. Stáčím to podvědomě k Písečnému rybníku, je po výlovu, stále na nízké vodě, ale taky téměř bez života - toho ptačího. Hejnka čížků, ale ty jsou slyšet všude, jednotliví budníčci a sem tam se v podrostu mihne červenka. Dvakrát zakřičí žluna zelená. Slabota. 

Dřepím na hrázi, fotím stále aktivní vážky a šidélka. Pod hrází prolétne ledňáček. Toť vše.

Slunce klesá, světla tady v ďolíku ubývá. Vracím se zpátky do otevřené krajiny. tady je světlo výrazně lepší a je ho zatím ještě "dost". Opět intuitivně točím vpravo s tím, že zkontroluji kotlík pod farmou. Celé léto tam vegetily různé volavky a různí čápi. Na sloupech a drátech VVN už se srocují šedivky. Několik z nich si hraje (doslova) s mladým jestřábem lesním. Ten má plné volátko, takže evidentně nemíní lovit, ale chce se co nejrychleji zbavit dotěrných vran. Jenže to se lehko řekne a hůř provede, trvá mu to několik minut, než po různých naháněčkách zvolí taktiku postupného vykroužení do výšky a potom konečně klesá k nedalekému borovému lesu. Škoda, že to na focení bylo tak daleko.

Tlačím kolo rozměklou polní cestou, po nedávných deštícj ke široké okolí kotlíku celé silně podmáčené. Vrámy sedají na nejbližší sloup, jsou nějaké vzrušené; i hrdličky přiletující od blízké vsi na poslední chvíli popoletují o několik metrů dál od pilíře. Z příčníku do dálky svítí něco bílého. Super, v triedru vidím dospělého sokola stěhovavého. Tak je zase tady, na svém tradičním zimovišti a nevadí i kdyby to nebyla úplně pravda. Vrány i hrdličky sedí překvapivě blízko od dravce, některé šedviky dokonce drze přiskakují na několik mterů od něj.  Jsa v oteveřené krajině a nucen projít kolem onoho sloupu pokračuju v chůzi. Říkám si, beztak za chvilku poletí někam na nocoviště. K mé nemalé radosti mě nechává přijít na docela blízko. Fotím a fotím. Světlo je parádní.

V tom se ten majestát konečně spouští z vyhlídky dolů. Neskutečně rychle mohutnými záběry křídel nabírá rychlost. Spouští se táhlým skluzem těsně nad oraniště ze kterého zvedá hejno asi sta pěvců, o nich jsem neměl ani tuchu. Zvedá to asi třicet metrů nad pole, provádí už zase v dynamickém letu otočku na levé křídlo a po pár neskutečně rychlých tempech ve vzduchu sejme nějakého ptáka. I na tu dálku je slyšet takové jemné třesknutí a vidět několik peříček. Wow. Toto jsou přesně ty okamžiky, které mě baví. Není to precizně ostré, není to detailní a dokonalé jako v dokumentu BBC, ale je to live - n a  ž i v o. 

Během bleskového lovu na mě asi sokol zapomněl, protože se i s kořistí vrací zpět ke sloupu, pod kterým právě stojím. Uvědomí si to na poslední chvíli, oblétá mě malým obloukem a usedá v linii VVN asi o tři stojany dál. Tam vyplaší celé osazenstvo místních nocležníků, kteří už ví, že když na to přijde, není s ním žádná sranda. Sokol si dá jako šlechtic zřejmě skřivánka k večeři. A pak jde spát.

Fotografie k článku