Tour de Velikonoční pondělí

jsem odstartoval až poté co jsem absolvoval obligátní rodinné kolečko se žilou. Tak na Slovácku říkáme pomlázce, tataru, prutu anebo jak ještě všelijak se nazývá nástroj, kterým se symbolicky vlévá životní míza našim ženám, dívkám, družkám.

Na poledne jsem vyrazil s množstvím větším než malým, ale protože na většině svých výprav, zpevněné státní komunikace používám v množství menším než malém, však podle náš pažout taky vypadá, neměl jsem obav. A protože bydlím na kraji městečka, nemám to k prvním polňáčkám daleko. 

Mířil jsem do polí v okolí. Obzvláště k plochám už několik let ponechávaných ladem a podmáčeným. Momentálně především jejich okraje se zbytky nesklizených plodin, velice oblíbená je kukuřice, lákají různé druhy bahňáků i pěvců. Dnes jsem na jedné z takových louží zastihl kromě čejek a vodoušů rudonohých taky bekasiny otavní. Ve skupinkách nápadných konipasů bílých (bílých) a konipasů lučních (žlutých), bylo těžké najít nenápadné lindušky luční. Přikládám jednu fotečku, která dokládá jak dokonale někteří drobní pěvci splývají se svým okolím. Nakonec jich přeletující sameček motáka pochopa vyplašil pět. 

Dneska nivou Kyjovky protahovaly desítky motáků pochopů. Ještě pořád mírně převažují samečci, ale samiček už přibývá taky. Některé páry už tokaly a předváděly zásnubní lety nad hnízdišti, například nad jezerem vzniklým po vytěžení ložiska rašeliny. Dnes i díky svojí odlehlosti je to jedna z krásných mokřadních lokalit. Což jenom při mém odchodu k odchovně bažantů svým zabukáním potvrdil - no kdo jiný než - bukač velký. Až jsem se divil, že se mu v tom dnešním větrném a chladném počasí, které v poryvech lámalo stromy a působilo pisečné bouřky, vůbec chtělo.

Na Jarohněvickém všechno při starém, byl jsem si vytipovat trasu hodinovek, které bych měl letos v rámci hnízdního mapování provádět. Majitel drží hladinu vody v rybníku na maximální výšce. Většina deponií tak čouhá nad vodu jen v úzkých pásech pevné země. Několik desítek párů racka chechtavého se pere o místa k postavení hnízd. Někteří to zkouší i ve vidlicích nakloněných nebo zcela vyvrácených kmenů akátů. V jednom takovém úzkém a řídce zarostlém pásu rákosú sedí v té vřavě na hnízdě husa velká. Je jako pěst na oko, ale tváří se, že není absolutně vidět. Podél břehů táhnou budníčci menší, červenky obecné a zaznamenávám i pěvušku modrou. U rybníčku u samoty teprve po několika týdnech vidím dalšího zvonohlíka zahradního, odněkud od rybníka hlasitě zpívá střízlík obecný a zahanbit se nenechá ani sameček pěnice černohlavé.

Čapí hnízdo v zámeckém parku Miloticích zeje prázdnotou, vlastně ne tak docela, se zájmem jej prozkoumávají dvě sýkory koňadry bůhví co v něm hledají. Ze zámecké obory se ozývá volání obou druhů žlun - zelené i šedé. Křičí, štěbetají a hvízdají brhlíci lesní a na dvou místech i samečci strakapouda prostředního. Oba se po prozkoumání kmene jasanů, poté co dosáhnou špičky stromu oddávají sluneční koupeli tzv. sunbathing je u ptáků běžbý způsob chování. Konec konců dnes jsem v tom aprílovém povětří, kdy půlhodinky slunečna a tepla střídaly půlhodinky tmy a chladu, přistihl při nahřívání cemru holuby hřivnáče, kosy černé, hrdličky zahradí i exotické pávy korunkaté.

A aby těch zlomů nebylo málo, kontrolu kolonie volavek popelavých na Písečném rybníku jsem zrušil kvůli silnému větru a černotě, která se přihrnula někde od Slavkova / Ždánic. Ke Kyjovu jsem přijížděl v husté sněhové přeháňce. 

Fotografie k článku