Učený z nebe nepadá

Blízké setkání jiného druhu aneb učený z nebe nepadá.
Setkat se v divoké přírodě s malou šelmičkou lasicí hranostajem, je vždycky velký zážitek. Většinou se ale takové setkání odehraje a seběhne během několika vteřin. Osobně jsem drtivou většinu hranostajů pozoroval v zimním období. Tehdy jsou, pokud v kraji neleží vrstva sněhu, velice nápadní a jejich bílý kožíšek s typicky černou špičkou ocasu svítí do dálky. Pátráním po kořisti zaujatý lovec nejčastěji opustí bezpečí podrostu nebo hromady klestí a vyběhne na chvíli na polní cestu anebo na nějaké prostranství.  Jenom velice zručný a pohotový fotograf stihne v takové situaci pořídit použitelný snímek. Během fotografování ptáků poblíž malého polního mokřadu, jsem měl to štěstí a možnost si hranostaje prohlédnout celkem detailně a delší dobu, možná několik minut. Přesto jsou pořízené fotografie v kvalitě pouze dokumentační. I tak bych se o to, jak se vše toho rána sběhnulo  s vámi rád podělil.

Na okraji vysýchajícího mokřadu jsem se snažil pořídit snímky v pozdním létě protahujících bahňáků. V momentě, kdy už jsem konečně měl přes celý hledáček tuším, že pisíka obecného, všechny bahňáky kolem krytu něco vyplašilo a oni odlétli. Myslel jsem, že poplach způsobil moták pochop, který sem pravidelně létal lovit.  K mému velkému překvapení jsem po chvilce zahlédl skrze průzor, jak z porostu bylin na bahnitém břehu vybíhá a zase se do něj vrací něco silně hbitého, k mé velké radosti to byla lasice hranostaj.

Malý lovec mapoval revír. Na otevřeném prostranství se evidentně cítil nesvůj. Neustále kontroloval vzdušný prostor nad sebou, ale stíhal i zkontrolovat cože dobrého ke snědku se pohybuje po březích bažinky. A bahňáků a jiných vodních ptáků tu v tomto období bylo opravdu požehnaně.
K mému úžasu si jako cíl svého útoku vybral vodouše šedého, který se po předchozím úprku, začal pomalu vracet po břehu zpět k mému krytu. Pták o útočníkovi, který se mezitím skryl v porostu asi tři metry od vodní plochy, neměl nejmenší tušení a klidně pokračoval v lovu potravy. 
 
Byl jsem z nás tří asi nejvíc napjatý, rychle jsem domýšlel, jak asi se celá situace vyvine - odkud budou na scénu jednotliví aktéři nastupovat atd. V rychlosti jsem upravil stupeň citlivosti, kvůli možnosti nastavení kratšího času – zkontroloval způsob snímání a čekal. Vlastně na čekání nebyl čas.

Během několika okamžiků se totiž vodouš přesunul do míst, která byla z pohledu hranostaje optimální k provedení výpadu. Celá akce však skončila fiaskem z pohledu lovce a triumfem ze strany předpokládané kořisti.

Dlouhonohý bahňák, určitě ve srovnání s výškou „podvozku“ šelmičky, si nebezpečí hned všimnul a hbitě ustoupil do větší hloubky, která byla pro predátora hluboká až příliš.
 
Se žblunknutím se poroučel do vody, na chvíli dokonce pod hladinu, aby se ihned vynořil a zmáčený do posledního chlupu doplaval na suchou zem. Tady se narychlo otřepal a spěšně opustil scénu, na které si trhnul náramnou ostudu.

Vodouš šedý mezitím zkušeně zhodnotil situaci, jakoby se nic nestalo, klidně pokračoval v hledání potravy a svoji nadřazenost dal najevo i parádním maršem. Dokonce napochodoval do mělčin na okraji hustěji zarostlém vegetací, kde se to hemžilo stovkami malý žabiček v různém stadiu metamorfózy. Jak jsem později zjistil bohaté nabídce pulců a žabek neodolal skoro žádný druh bahňáků a zcela pravidelně je během tahové zastávky na mokřadu konzumovali. Ale o tom více v některém z příštích článků.

Fotografie k článku