V Zarazicách krajní dům

a za ním v polích podle sdělení kamaráda Pavla Goldmanna nezvyklá koncentrace dravců. Cestou na své dočasné archeologické pracoviště u Hroznové Lhoty tu dokonce pozoroval luňáka červeného.

Po tvrdém pracovním dopoledni a popoledni vyrážím zrelaxovat právě sem. Za městem potěšila jednak stanice s neobyčejně levným benzínem, kdy po nesmělém dotazu obsluhy: " a daňový doklad budete chtít ? "- jsem čekal jestli se pažout vůbec rozjede.  A potěšilo taky množství birds of prey v polích. Káně lesní, poštolky obecné a motáci pochopi celkem asi padesát jedinců rozesetých až po rozhlednu na Radošově. Do toho spousta zajíců polních, nějaké to srnčí a volavky popelavé a hejna věžáků. No prostě padla na mě bukolická nálada. Třešničkou na dortu nebyl onen zmiňovaný luňák červený, ale nejméně tři poštolky rudonohé. Posedávaly na drátech VN a lovily v polích směrem k Blatnici.

Potěšil taky včelojed lesní, který šantil ve strništi jak káča a neskutečně rychlým pobíháním zkoušel ulovit něco k snědku. Pohled na něj byl až komický a jeho opakované sprinty až na desetimetrové vzdálenosti spíš zasluhují obdiv.

V oranicích nad Zarazicemi a Vnorovami jsem odhadl velmi hrubě, že zde protahuje minimálně 500 konipasů bílých. Pole se jimi jenom hemžilo. Taky tady jsou na každém kroku buď káně lesní nebo moták pochop.

Sjždím dolů po zemědělské dálnici do Vnorov, projedu ulicí kolem prázdného čapího hnízda v Lidéřovicích a snad po třech letech se jedu podívat na "moje" znorovské louky. Jsou pořád stejné, jen na nich kdosi, podle mně nešťastně, vysadil řady stromků. Ale kolihy už tu stejně nehnízdí a zřejmě hned tak nebudou, tak o co jde.

Prosmýknu se k jezu a hned pod ním na soutoku Moravy a odlehčováku zmerčím mladého morčáka velkého. Šnorchluje, přeletuje, potápí se a pobíhá po mělčinách a štěrkových tabulích jak nějaké hyperaktivní děcko. Lovecká úspěšnost nesmírně obrovská. jenže se není co divit, když je v řece vody po kolena. a kde jí zůstává víc, tam aspoň podle soustavného čeření vody loví jiní dravci.

Na chvíli kecnu do trávy na břehu řeky - čučím střídavě do vody, střídavě na hřivnáče na drátech VVN. Za zády paseku a u cesty kmeny z obrovských topolích hybridů, které tu kdysi vysázel pan Pištěk. Krajina se pořád vyvíjí a mění.A největší podíl na tom má v dobrém i zlém - člověk. Podél řeky se ozývá vřískot malých dětí, které žene jejich táta,  mamina s třínohým psím nalezencem je kus cesty za nimi. Ptáci se zvedají, hladina jedné z tůní se znovu zčeří.  Na zpáteční cestě mi nádherné "jateční písně" řve do ouška Nick Cave. Nakonec to nebyla až tak prudérní sobotka.  

Fotografie k článku