Vlaštovka skalní další lajfík v regionu

Dnešní kontrolu rybníků jsem dělal hlavně kvůli výběru místa a přípravě odchytového stanoviště v Mutěnicích. Je půle dubna a za týden za dva nastoupí kukačkáři a bude jich plno všude (pozn. díky covidu nakonec letošní výzkumné práce proběhly ve výrazně omezeném rozsahu). Když už mířím tímto směrem byla by škoda neskouknout i rybníky u Lužic.

Komárovský na nízké vodě nabídl krásné počty i druhově pestrý ansámbl bahňáků. Všude jsou stovky vlaštovek a mezi nimi kupodivu více břehulí než jiřiček. Ptáci aktivně loví nad vodou a sedají často na přece jen více vyhřáté hráze a silničky. Nemějte obavy i na dramaticky sejmutém snímku všechny včas před vozidlem ulétly. Krásně jsem si to tady "dole" užil i díky lovícím orlovcům a orlovi.

Po příjezdu do Mutěnic kontroluji hladinu Třetího Tbrodu a ostrůvek. Ten je po zimní údržbě stále nezarostlý a proto krásně přehledný. Husy už pevně sedí na snůškách, rackové chechtaví začínají naplno hnízdiot a rackové černohlaví zatím čekají co a jak. Ale spadla mě trochu brada kolik jich tu dneska zase čeká. To už není možné, že jsou to jen táhnoucí ptáci, na více místech jsou skupinky těchto elegánů a probíhá evidentně párování a obsazovaní hnízdních plácků. Tady v Muťkách je severní vítr o poznání silnější než u Hodonína.

Objíždím rybník, abych byl co nejlíp po světle - fotím z krytu pažouta, ve vzduch i zde jsou možná už tisíce vlaštovkovitých. Posedávají všude možně na stromech na hrázích. Odbočuji k hrázi, kde chci natáhnout na několik dalších dnů sítě. Když najíždím na hlavní příčnou hrázku do očí mě praští koruny mladých akátů doslova olepené vlaštovkami a břehulemi. jsou pěkně nasvícené, tak si říkám, že zkusím udělat pár snímků. Popojíždím blíž a blíž. Ptáci zřejmě unavení tahem jsou ve fázi odpočinku. Nechávají mě přijet na deset až dvanáct metrů. Fotím napřed horečně, ale za chvilku začínám vybírat výřezy. Jsem nucený švenkovat a kvůli různým větvičkám ostřit ručně. Několikrát se ta kumpányje přeci jen vyplaší, ale vždycky jsou během chvilky zpátky ve větvích.

Hledám s foťákem u oka břehuli, která by seděla vedel vlaštovky - jako srovnávačku. Najednou ve mně hrkne jak ve staré almaře - vracím se po stejné trajektorii zpátky a říkám si, ses zbláznil ne ? Nezbláznil v hledáčku mám krásnou vlaštovku skalní !!! Wow.Omg.Wtf. Několik dalších mionut se kochám. Chová se trochu jinak než její příbuzné. Míň plachá a opakovaně zůstává sedět nebo jen popoletí o kousek dál, zatímco zbytek hejna je ve vzduchu. Nádhera, tento druh samozřejmě znám z jižní Evropy, ale tady u nás je to další posel z Liptakova - polibek z Balkánu. Najednou jsou v luftu všici a do okýnka na mě houkne známý hlas: nazdáár co tu děláš ? Mirek na kole v plné polní. Říkám mu co tu dělám a ukazuju toho drobka - ale už o kus dál v koruně vyššího akátu.

Nicmenej ji viděl, na rozdíl od kamarádů, kterým jsem poslal SMS alert, ale z různých příčin přijeli až odpoledne. Vlaštovku skalní se jim najít nepodařilo. Je fakt, že odpoledne se celá ta banda posunula někam jinam, protože tady už jich nebylo zdaleka tolik co před obědem. Já mezitím natáhl sítě a kroužkoval a celkem se dařilo. Druhy běžné i méně běžné a k mé velké radosti hlavně nemístní "tahoví" ptáci - tzn. bez kroužků. Vítr sílil, tak jsem saka skasal trošku dřív.  Aleš se mnou vydržel až do soumraku.

Při odjezdu přede mnou přibrzdil a z okýnka svého golfika ukázal rukou na okraj hráze, té kde jsem fotil pár hodin dřív tu "skalničku". Foťák, možná i díky tomu notně rozhrkaný, vozím pořád v bojové pozici na sedadle spolujezdce, pěkně po ruce. Vidím konipasy luční, pět nebo šest se jich zvedlo, ale jeden zůstal "čučet" - vytáčím pažouta kolmo do prava, spojka brzda a fotím. Dva nebo tři snímky v šeru a pták je taky fuč. No nic.

Přijedu domů, nedočkavě stahuju úlovky do PC a vidím, že fotky vlaštovky nedopadly vůbec dobře, ale taky ne nejhůř. Průběžně mažu a odstraňuju desítky obrázků. No nakonec mrknu na toho lučního, tu flavu, která mááá, momeeent nějaký divný podbradek, je jinak vybarvená. Musím sáhnout po Svenssonovi, abych zjistil, která z těch desítek subspecií to je. Je to konipas luční italský, já se picnu další jižan, další vzácný zatoulanec. Během jednoho dne dva příjemné extrémy na místech vzdálených asi deset metrů od sebe. Dolce vita a panák (nebo radši dva) dobré trnečky na to.

Fotografie k článku