Zamrzlé rybníky mají taky svoje kouzlo

O tom, že zamrzlé rybníky mají taky svoje kouzlo, jsem se přesvědčil dnes odpoledne.

Jednou z těch kouzelných věcí, je místy dokonalé ticho, které jen občas přeruší pípnutí nebo vábení nějaké drobotiny. Anebo, jako dnes ledňáčkovo, šplouchání a žbluiňkání ve vodě.

Předváděl se mě snad pět minut. Z nenižší větvičky aspoň třikrát hupsnul do Kyjovky a nebylo to kvůli lovu rybek, ale kvůli provedení tělesné hygieny. Koupal se o 106, tu rozplácnutý na hladině s neskutečně vějířovitě roztaženým ocáskem; tu napůl ponořený, jen s hlavou vyčnívající z vody, několikrát se i obrátil na znak.

Pokaždé co vylétl na oblíbené odsedátko, čile probíral a čistil pírka, otřepával se a přitom neustále kontroloval okolí. Jediné co tomu představení scházelo k dokonalosti bylo světlo, a tak přiložené snímky je nejlepší možný výběr z té hrůzy co jsem pořídil. No co, aspoň už vím, kde můžu zkusit štěstí někdy příště.

Kromě tohoto drahokamu jsem na oteplených, ale pořád ledovatých rybnících, našek jenom 35 volavek popelavých a 7 volavek bílých, na ledu na Písečném posedává 21 hus velkých, kolem oplocenky výběhu farmy se přiživuje 280 březňaček a sestavu doplňuje 14 racků bělohlavých a 1 racek chechtavý.

U Mutěnic je situace ještě smutnější a největším zážitkem je dnes vyplašení samečka konipasa horského, který se zde pokouší přezimovat. Pak už jen několik volavek kolem Kyjovky a hejnko asi 20 labutí velkých na stejném místě jako během minulé kontroly.

Na Jarohněvickém rybníku je o poznání živěji díky 100 kejhajícím husám velkým a 140 husám běločelým. Ty mě přeletěly nad hlavou, když jsem procházel rybníky u Mutěnic. Vzadu u ústí Kyjovky do rybníka jsem vyplašil větší počet volavek popelavých a na suchých vrbách jsem sečetl nejméně 40 kormoránů velkých. Dál proti proudy jsem nešel, sle určitě by to stálo za to.

Na deništi kalousů mi majitel přilehlého rodinného domu potvrdil jejich počet na 25-30 jedinců. Popsal i to, jaké je to show, když se během jeho odchodu do práce, sovy naopak po "šichtě" vrací na oblíbené stromy.

Mezitím od Aleše dostávám tip na další soviště. O chvíli později na něm, stejně jako on, fotím sedm vykulených kalousů ušatých. Na břízách jsou jako pěst na oko. Proto mě dost překvapuje, když se mě jedna mamina a parta malých fotbalistů ptá, co tady vlastně fotím. Sovy jim celou dobu sedí asi šest metrů nad jejich hlavami.

Pak už upaluju k domovu, abych co nejdřív sepsal tohle krátké povídání.

Fotografie k článku